Čtenářák - Wolker Jiří

29. srpna 2007 v 17:56 |  Čtenářský deník - Český jazyk

Wolker Jiří

(29.03.1900 - 03.01.1924)
  • český básník
  • narodil se v Prostějově
  • pocházel ze střední vrstvy
  • studoval filozofii - nadchly ho přednášky F.X.Šaldy a Z.Nejedlého; současně studoval práva
  • od 23. let je vážně nemocný, léčí se u moře a v Tatranské Poljance, kde také umírá na plicní tuberkulózu
  • napsal si vlastní epitaf: Zde leží Jiří Wolker, básník jenž miloval svět, a pro spravedlnost jeho chtěl se být, dřív však, než mohl srdce své k boji vytasit, zemřel mlád dvacet čtyři let!

Těžká hodina (několik básní)

Po "Hostu do domu" (1921) přišel Wolker o rok později (1922) se sbírkou básní, které měly už mnohem temnější a naléhavější ráz. Původní idyličnost je vystřídána poznáním, že život na světě je těžce vykoupen a celá sbírka je prodchnuta nezdolnou vírou a snahou proměnit svět k lepšímu. Zároveň se zde objevuje motiv víry v sílu revolučního kolektivu a lidskou práci, která překoná pomíjivý život a právě kvůli těmto námětům se Těžká hodina zařadila mezi nejznámější sbírky proletářské poezie.
Sbírka obsahuje mnoho sociálních balad, například:
BALADA O NENAROZENÉM DÍTĚTI
Dva chudí milenci počnou omylem dítě a když to žena zjistí, rozhodne se společně s partnerem, že bude lepší, když si dítě nechá vzít, protože nemají peníze, aby uživili tři hladové krky. Žena svého rozhodnutí lituje, nicméně jej vidí jako nutné zlo.
Já nejsem žena,
já jsem hrob.
Dvě oči na mně stojí jako dvě svíčky,
co na podzim hoří za dušičky,
a nikdo se nade mnou nemodlí.
I žena chce svět lepší a jinačí
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.
BALADA O SNU
Báseň věnovaná J.Seifertovi vypráví o mládenci jménem Jan a jeho milé Marii, kteří oba náleží do dělnické třídy. Vnímavý Jan tíživě vidí chudobu a rozdíly mezi bohatými a chudými a noc co noc se mu zdá o lepším světě. Jednoho dne se rozhodne, že svůj život uskuteční cestou revoluce. Právě tím ale sen zabije.
Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče,
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.
Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít!
BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH
Jedna z nejznámějších Wolkerových básní vůbec, protože bývala protěžovaná minulým režimem. Hlavní postava básně, elektrárenský topič Antonín, oslepne v důsledku své práce (přikládá do pece a dívá se do plamenů), jeho odkaz ho však přežívá v podobě práce a elektřiny, která usnadňuje lidstvu život.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stole rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.
***
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má, - ženo má,
neplač!
POHŘEB
Vypráví o Anežce Skládalové, která ve věku 69 let podlehla dlouhé nemoci, a jejím vnukovi, který provází babičku na hřbitov a doufá, že bude moci zemřít hrdinně a při boji za dobrou věc a ne bezmocně. Wolker už asi cítí první příznaky tuberkulózy a touto básní vyjadřuje naději, že bude schopen se s nemocí poprat a žít dál, protože je plný ideálů a nadšení.
Tři sta dní, babičko, srdce tvé protrpělo,
když po kapkách z tvého těla odcházelo,
dej, ať nezmírám jako ty na posteli v propadlé světnici,
chci zemřít jak voják s bodlem a ručnicí,
do srdce raněný granátem.
Neboť jdu do boje,
babičko moje,
pro slávu světa tohoto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.