Dopisy z fronty
Jaroslav Hašek
I.
25. září 1916
Od K... slyšeti neustále hřmění děl. Vzduch se otřásá výbuchy těžkého dělostřelectva. Připadá to jako ohromná bouře, podzemní otřesy, vulkanické katastrofy. Země se chvěje, země duní temně. Každá vteřina tohoto velkého zápasu stojí tam pod K... život pěti Němců.
A zde ve vesnici hraje hudba našeho pluku do té zlé bouře moderní válečné techniky: "Proč bychom se netěšili".
Opravdu, proč bychom se netěšili. Nejen kvůli tomu, že tam padají mušketýři braniborských regimentů, ale kvůli tomu, že zde všude ve vesnici, kolem dokola, daleko široko v lesích, táboří české vojsko, první naše české vojsko po několika staletích.
Že jsou tu tisíce dobrých českých lidí, kteří vzali vintovky do rukou, rota za rotou, pluk za plukem kvůli malé zemi daleko na západě, kvůli těm několika tisícům čtverečních kilometrů, které znamenají pro nás vše, slávu i bolest, proklínání mučedníka, surový výsměch rakouských marodérů.
Připozdívá se. Není žádné moci na světě, která by mohla zachrániti Rakousko, když z vůle sjednoceného národa tisíce dobrovolníků vzalo bajonety do rukou a udělalo slavný historický škrt přes Rakousko-Uhersko.
Jsou tu u samé fronty, kde země duní výbuchy, historické večery v ležení prvého českého vojska nové doby.
Tak tábořili Xenofontovi bojovníci na slavné jeho anabasi, než prorvali si cestu do svého Řecka.
A takové byly i večery v ležení božích bojovníků naší nejslavnější epopeje, než za ranního úsvitu hnali jsme se na Němce od Tachova.
Historie se vrací.
*
Jádro našeho vojska táboří kolem vesnice po lesích. Sama vesnička jest ukryta mezi močály a jezírky. Jednoduché dřevěné chalupy, rybník uprostřed, pár rozbitých střech. Došky snědly koně Němců. Nikdo o ní nevěděl. Mizela v moři osad velikého Ruska, nepatrná, maličká, ale pro naši novou historii její jméno bude vždy znamenat něco drahého, velkého, jako vše, co spojeno s naším odbojem.
Zde bylo koncentrační středisko první československé brigády. Tudy kráčeli naši hoši se zpěvem po jejích písčitých cestách mezi chalupami, zde zablýskali synové Čech ocelovými bodáky. Až se vrátíme do osvobozené vlasti, budeme se s tou malou vesničkou mazliti na mapě a svým dětem budeme vyprávěti o rozbitých chalupách, stodolách, rybníku daleko v Rusku a velkých čapích hnízdech na stromech.
A zemljačkové, až se vrátí do svých domovů, budou vypravovati o podivných chlapících, kteří přišli z Austrie, aby proti Austrii bojovali, celý den zpívali a křičeli: "My chceme na Němce." Vot nerazbereš! A kteří stavěli si takové paláce v lese.
Všechna čest našim hochům. Ať vyjdeš z vesnice na levo nebo na pravo, na sever, či na jih, setkáš se s dokonalými výtvory stavitelského umění.
To nejsou zemljanky, to jsou dáční budovy, to je celá vilová čtvrť. Při tom trochu gaskoňské vychloubačnosti a už tě vítá nápis: "Palác Koruna", a vedle hned na jedné takové polopodzemní a nadzemní stavbě, která má dva vchody, hrdý název: "Passage".
V jedné zase stavbě bydlí jich sedm. Nemohli najíti příhodnějšího názvu než : "U sedmi čertů".
A jeden dobrý hoch, kterému již několikráte jeho dům spadl na hlavu, pochválil sám svou píli a vytrvalost na nově vystavěné stavbě nápisem "U pilného brabence".
Máme tam i svého českého Oněgina, který má stavbu s nadpisem "Taťána". Na jeho Taťáně už roste lišejník.
Jsou tu stavby nejrůznějších velikostí a nejrůznějších slohů. Na některé lpí pot jednotlivce, samotáře, který si vystavěl sám, bez cizí pomoci, velkou podzemní budovu, na principu bobřích staveb a v prázdné chvíli snaží se ji zdokonaliti a chodí na výzvědy do okolních zemljanek, aby tam nasbíral nové zkušenosti. Na jiné stavbě pracovalo zas a bydlí v ní několik hochů, kteří se spojili, aby provedli dílo architektonicky bezvadné.
Má to však tu stinnou stránku, že oni snaží se vytvořiti něco, co zde ještě nebylo, a přečasto rozcházejí se v názorech. Ten chce, aby to mělo dva východy, ten zas přichází s nějakým novým vynálezem, týkajícím se střechy, a dokládá se přísahou, že jeho střecha nepropustí vodu. Někdo z nich chce tam míti patentní ventilaci, kterou si vymyslil a kterou nemůže nikde jinde uplatniti. Třetí si přeje míti vchod na druhé straně. Porady, urputné řečnické srážky a z čista jasna vyroste zcela něco nového, co se všem líbí, poněvadž se shodli na původním principu: udělati něco, co zde ještě nebylo.
A tak vidíme zde nejodvážnější a nejrůznější slohy. Jeden si vystavěl něco, o čem tvrdí, že jest to rokokový zámeček, ačkoliv celé okolí shoduje se na tom, že jest to nějaká indiánská udírna. Jeho soused snaží se ho přetrumfnouti a vystavěl podzemní stavení, kterému všichni říkají: Židovská synagoga.
Nejoblíbenějším názvem zůstala však vila s něžnými přídavky jako "Mařenka", "Boženka". A kolem je les, les do nekonečna, s močály, jezírky. Některé roty si vystavěly pravé zahradní město, čisťounké, s cestičkami, posypanými žlutým pískem. A písku je zde...
Smete se jen jehličí a nejkrásnější cesta v parku se tomu nevyrovná.
Naši hoši objevili, že pod písčitými vrstvami nalézá se kamnářský jíl. Nevím, zdali je to opravdu to, jak tomu říkají, ale v každé stavbě jsou dnes kamna. Každá ta zemljanka má kamna a v každé se topí a každý považuje svá kamna za nejlepší. Zemljačkové, kteří se chodí dívat na ty zázraky, odnášejí si dojem, že co Čech, to rozený kamnář. Vymýšlejí si různé kamnářské patenty a nové systémy odvádění kouře. Všude viděti čilý stavební ruch. Ale též některé smutné národohospodářské zjevy. U sedmé roty druhého pluku prodal jeden svůj palác nějaké společnosti za tři paklíčky machorky.
*
Občas nás zde navštívily německé aeroplány, pak si to učinily svým denním zvykem a každé ráno házely bomby na blízkou železniční stanici. Naši hoši tomu říkají "Ranní modlitba". Někdy kroužil jeden a jindy objevilo se jich celé hejno. Naše baterie a letčíci uspořádali na ně pravidelnou honbu. Občas sbili nepřátelský aeroplán s nadoblačných výšin po tuhém boji, kdy celé okolí žádostivě sledovalo výsledek zápasu ve vzdušné aréně, kdy vysoko nad námi vybuchovaly šrapnely, zanechávajíce bílé obláčky na modrém pozadí nebes. A nepřátelský aeroplán proplétá se mezi tím, dělá obraty, kličkuje, aby cíl našich baterií byl tím nepevnější.
Šrapnely vybuchují pod ním, nad ním, po stranách, stále přibývají nové obláčky v lazuru, tvoří dlouhou křivku, různé trojúhelníky a rýsují pozorovatelům cestu aeroplánů.
Pozorovatelé jsou nespokojeni. Některý z našich hochů již to nemůže vydržeti a vystřelí z vintovky na vzdušného piráta.
"Víc na pravo, tak ještě trochu na pravo, výš!", křičí z roty, jako by to mohli odtud slyšeti u našich baterií, vzdálených odtud několik verst. Baterie zvyšují svou činnost. Ozývají se temné rány výstřelů a jasné, zvučné daleko nad námi, výbuchy roztrhaných šrapnelů. Rány jdou blíž a blíže, kolem aeroplánů plno bílých obláčků dýmu. Je zřejmě viděti, že letec ztrácí rozvahu a klid. Otáčí letadlo, snižuje a hned zvyšuje let, klesá, stoupá, vrtule drnčí, nové výbuchy šrapnelů a z aeroplánu vyšlehl oheň. A jako poslední sliny raněné saně, syčí to nahoře a hvízdá, k zemi cosi neviditelného zabzučí, zapadne. Němec střílí ze strojní pušky. Těsně nad aeroplánem nový výbuch. Obrovský raněný pták snáší se k zemi.
Německá svoloč padá do našich rukou. Opravdu, jiný název pro ně není. Jeden z těch ďáblů zabil před několika dny bombou z aeroplánu v Sárnech osmiměsíční děcko.
*
Naši hoši jsou mistři v dělání ohňů. Dříví je zde v okolí do nekonečna a večer kolem do kola planou ohně. Všichni se těší, až budou zapalovati Schönbrunn. Večer se sedí dlouho do noci a není divu, že vznikají různé otázky, které se luští. Podávám některé ukázky: Jaké peníze zavedeme v Čechách, až se vrátíme? Co uděláme s císařskými statky, které skonfiskujeme? Kam utečou Němci z Prahy? Počká si místodržitel na to, abychom ho pověsili? A hodiny při tom plynou...
Možná, že někde v okolí bývá za těchto nocí chladno, ale nám všem je zde teplo. Teplo v duši, poněvadž jsme mezi svými, mezi těmi zlatými srdci. Dobrou noc, hoši...
A země zase duní výbuchy těžkého dělostřelectva, hučí to v oblacích jako bouře, stejně jako včera a předevčírem, kdy Němci na Stochodě dostali velký výprask.