AUTA SMRTI

8. února 2008 v 20:32 |  Holocaust
AUTA SMRTI

"Karosérie byla dřevěná, asi tvaru železničního vagónu; byla asi 5 metrů dlouhá, 2,5 metru široká a stejně vysoká. Vůz byl bez,oken, vnitřní stěny i podlaha byly pobity pozinkovaným plechem. Na podlaze byly oplechované dřevěné rošty. Dveře byly neprodyšně utěsněny gumou a zavíraly se automaticky. Motor automobilu byl normální konstrukce a smrtící zařízení bylo ukryto pod roštempodlahy. Od výfuku vedly dvě kovové trubky, spojené pod podlahou příčnou trubkou stejného průměru. V trubkách byly kruhové otvory průměru 5 mm. Od příčné trubky vedla otvorem v podlaze gumová hadice, zakončená šesti-hrannou maticí se závitem stejného rozměru, jaký byl na konci výfukové trubky motoru. Hadice se našroubovala na výfukovou trubku motoru. Po spuštění motoru vnikaly výfukové plyny do neprodyšně uzavřené kabiny vozu. Lidé uvnitř zakrátko zemřeli. Karosérie mohla pojmout 70 až 80 lidi."
Při projednávání případu válečného zločince Otto Webera u soudu v Krasnodaru o vraždění sovětských dětí v léčebném ústavu lázní Teberda vypovídaly ošetřovatelky S. E. Ivanovna a M. I. Polupanova:
"Dne 22. prosince 1942 se objevil před vchodem do sanatoria německý nákladní automobil. Vůz doprovázelo sedm vojáků. Z pokojů sanatoria vyvlekli 54 nemocných dětí, starších tří let, a naházeli je v několika vrstvách do vozu. Byly to nemocné děti, které se nemohly pohybovat, a proto je nemohli do vozu nahánět. Potom dveře vozu zavřeli, vpustili dovnitř plyn a ze sanatoria odjeli. Asi za hodinu se vůz vrátil do Teberdy. Všechny děti byly mrtvé. Jejich mrtvoly naházeli vojáci do blízké propasti..."
Výpovědi desítek očitých svědků, kteří přežili bestiální řádění esesáků, jsou uchovány v protokolech krasnodarského soudu. Otřesné je svědectví sovětské občanky Gažikovové:
"Gestapáci vlekli do autobusu násilím asi třicetiletou ženu. Nechtěla jít do vozu, bránila se a pořád se chtěla dostat ke čtyř nebo pětiletému děvčátku, které stálo vzadu a křičelo: "Maminko, maminko, já pojedu s tebou." Gestapák, který marně zápasil se zatčenou ženou, uchopil děvčátko a natřel mu jakousi černou polotekutou látkou rty a nos. Dítě upadlo ihned do bezvědomí a gestapáci je vhodili do karosérie vozu. Když matka spatřila, co se děje, začala křičet a vrhla se na gestapáka. Po několika vteřinách gestapák vysílenou ženu přemohl a zatáhl ji do vozu..."
Jiný svědek, jménem Kotov, který přežil jízdu v plynovém automobilu, vypravoval:
Nacista, který stál u vozu, se na mne vrhl a s nesrozumitelnými výkřiky mě vstrčil do vozu, kde už bylo na třicet lidí. Byli tam muži i ženy, přitisknuti jeden ke druhému. Ve voze se ozývalo sténání, křik, pláč, lidé v pravém slova smyslu šíleli, protože cítili, že nám nacističtí barbaři připravují příšerná muka a smrt.
... Esesáci přibouchli dveře a za několik minut se vůz dal do pohybu. Při jízdě jsem pocítil, že se začínám dusit. Strhl jsem ze sebe košili, navlhčil jsem ji močí a tímto improvizovaným filtrem jsem přikryl ústa i nos. Pocítil jsem ihned ulehčení...
Potom upadl Kotov do bezvědomí. Vzpamatoval se teprve v protitankovém příkopu, kde ležel mezi ledabyle naházenými mrtvolami. Vyhrabal se z příkopu a vrátil se domů.
Z kolon plynových automobilů bylo vytvořeno "sonder-komando", které řídil na východní frontě konstruktér smrtících aut dr. Becker. Automobily přiděloval podle potřeby a požadavku velitelům zásahových skupin. Vrchním velitelem zvláštního oddílu automobilů smrti v RSHA byl Heydrich; jemu podléhal šéf úřadu II, standartenfiihrer Siegert. Vedoucím jedné ze Siegertových skupin, která měla na starosti dopravní prostředky, byl obersturmführer Walter Rauff, kterému podával dr. Becker o provozu automobilů zprávy. Dne 16. května 1942 poslal dr. Becker Rauffovi referát o potížích s automobily Saurer:
"Prohlídka vozů u skupiny D a C je skončena. Zatímco vozů první série není možno používat ani při zhoršeném počasí, vozy druhé série se osvědčily i při počasí deštivém .., Místa poprav jsou vzdálena 10 až 15 km od sjízdných cest, jsou těžko přístupná a cesty k nim jsou za deštivého počasí nesjízdné. Při jízdě na taková odlehlá místa odsouzení vytuší, oč jde, a jsou zneklidněni, čemuž lze těžko zabránit. Zůstává jen jedna možnost - naložit je všechny najednou ve sběrném místě a pak s nimi odjet.
Vozy přidělené skupiny D jsem dal maskovat jako oby vací vozy. Provedl jsem to tak, že jsem dal na každou stranu vozu namontovat okenici, jaké jsou vidět na selských domcích na venkově. Vozy už byly tak známé, že nejen úřady, ale i civilní obyvatelstvo je označuje jako "automobily smrti", kdykoli se někde toto vozidlo vynoří ....
Kromě toho jsem nařídil, aby se členové obsluhy při za-plynování co nejvíce vzdálili, aby unikající plyny neutr-pěli na zdraví. Při této příležitosti bych si dovolil upozornit na tuto skutečnost: Někteří velitelé nechávají vlastní vojáky vykládat mrtvoly ihned po zaplynování. Upozornil jsem velitele příslušných sonderkomand, jaké nedozírné zdravotní a duševní poruchy taková práce našim vojákům způsobuje, i když to není ihned patrné. Muži si stěžují na bolesti hlavy f které se dostavují po každém vyložení. Přesto velitelé nechtějí od tohoto způsobu upustit, protože je obava, že by vězňové mohli této příležitosti využít k útěku.
Ve většině případů se neplynuje správně. Aby akci co nejdříve ukončili, dávají řidiči plný plyn. Takovým způsobem jsou lidé určení k popravě zadušeni a ne uspáni. Moje pokyny se ukázaly správné; při správném nastavení páky se smrt dostavuje rychleji a vězňové v klidu usínají. Strhané rysy v obličeji a pokálení, jako dosud, nebylo už pozorováno ..."
Dr. Becker, SS-untersturmbannführer
Kolony Beckerových automobilů svým počtem nestačily a velitelé si telegraficky vyžadovali "zvláštní vozy" (S-Wagen = Sonderwagen) přímo u RSHA v Berlíně. Svědčí o tom telegram hauptsturmführera Truehesse z Rigy ze dne 15. 6. 1942, odeslaný jako "tajná říšská věc" skupině II D 3 a v Berlíně: "Veliteli SlPO a SD Bílá Rus přijíždí každý týden po jednom židovském transportu k zvláštnímu ošetření. Tři tamější vozy S nestačí. Prosím o přidělení dalšího pětitunového vozu S. Zároveň prosím o zaslání dvaceti výfukových hadic pro dosavadní tři vozyf neboť dosavadní nejsou již dostatečně těsné"
Ohlendorf, jeden z odsouzených hlavních válečných zločinců, velitel zásahových skupin, prohlásil při výslechu v Norimberku, že provoz plynových automobilů nařídil Himmler především pro usmrcování žen a dětí. Šlo mu hlavně o to, aby ušetřil nervy a zdraví - členů popravčích četl Popravy v pojízdných plynových komorách měly zbavit velitele jednotlivých exekučních oddílů pocitu odpovědnosti a viny za spáchané zločiny. Již na podzim roku 1941 prohlásil Himmler ke shromážděným členům popravčích čet, že za likvidaci civilních obyvatel má odpovědnost jedině Hitler, který vydal rozkaz k vyhubení méněcenných ras.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.